dopis

4. prosince 2016 v 0:19 | červený
Ahoj, tady Adam, viděli jsme se v pátek v Liberci. Nějakou chvíli jsem počkal jestli se ozveš a pak jsem požádal Petra o kontakt, snad se proto na něj nebudeš zlobit. Než jsi odcházela, dával jsem ti na sebe číslo a asi i email. Když jsem o tom přemýšlel zpětně napadlo mě, že jsem se měl zeptat, jestli napíšeš. Přišlo mi, že kdyby jsi řekla, že ano, tak by jsi opravdu napsala. Nevím proč, ale tak nějak se mi to zdálo. Je tu asi jistá šance, že jsem ti kontakt na sebe napsal takovým způsobem, že nebyl k přečtení, nebo jsi ho někde vytratila i to se asi může stát. Spíš to ale asi bude tak, že po ranním probuzení už ten nápad ozývat se mi vypadal úplně jinak než večer. Ať tak nebo tak, to je asi jedno. Řekl jsem si, že nějakou dobu počkám a pak se zeptám Petra a pak ti třeba i napíšu. Já neumím bejt moc trpělivej, určitě jsem chtěl čekat dýl a nebo ani nečekat a prostě to nechat jít. Upřímně vlastně nevím co si od tohohle psaní slibuju. Někdy se mi to tak děje, že mám nutkání něco udělat a nevím přesně proč, nebo co to způsobí a nebo jestli to má vůbec nějakou cenu. Pro mě to asi cenu má. Chtěl jsem se asi rozloučit a poděkovat za hezkej kousek večera, bylo to milý lidský setkání. Když jsem tam tak seděl a četl si, prožíval jsem drobnější krizi. Sledoval jsem ty lidi, jak se baví, konverzují a tak. A trochu jim záviděl. Bez ohledu na to, jak moc to všechno bylo podpořený alkoholem a často i nutností, protože to přece jenom byla pracovní sešlost, to vypadalo, že se většina z nich baví a dává ji smysl tam být a dělat to co dělají. Tenhle smysl jsem tam pro sebe úplně neviděl. Jasně, byl jsem tam v práci a dostával za to zaplaceno, ale ten pocit, že bych měl být jinde a dělat něco hodnotnějšího se mě nepouštěl. Všechno si sám pro sebe nedovedu obhájit jen tím,že za to dostávám zaplaceno. Mám z lidí trochu hrůzu, opravdu jen trochu a jde spíš o to, že mám někdy problémy někoho jen tak oslovit a nezávazně si s ním promluvit o drobnostech. Prožít si ten lidskej moment, kdy před sebou dva lidi stojí a vidí se jako lidi. Ukáží si, že mají sny a obavy. Vždycky mi to dodá trochu kuráž, to uvědomění, že všichni řešíme hodně podobný věci. Když jsem psal, že mám někdy trochu problém promluvit na člověka, tak v praxi toho večera to znamenalo, že jsem poměrně dlouhou dobu přemýšlel a plánoval jak někoho z vás oslovit a požádat o trochu vína. Nešlo v ten moment ani tak o to mít lidskej moment, ale trochu se přiopít a způsobit tak snad to, že ten večer a ten mizernej pocit odejdou o něco rychleji. V mojí hlavě tohle není jen tak. Ve hře je koho oslovit, jak ho oslovit, před kým, samotného nebo ve skupině? Asi tě napadne, že pro někoho s takovým problémem je oslovit někoho ve skupině daleko těžší než o samotě, přesně tak to je. A na konci toho všeho je vždycky strach, že mě ten oslovený pošle do háje. Dá mi najevo jak absurdní nápad byl, že jsem se ho vůbec pokusil oslovit. Vím,že se to nutně takhle neděje, ale v mojí hlavě to prostě přibližně takhle probíhá. Když jsem tě požádal o víno, tak jsi mě neposlala do háje, neudělala jsi jen to co jsem chtěl, tedy nepodala mi láhev vína a neodešla pryč. Udělala jsi toho mnohem víc. Dala jsi se se mnou do řeči a pro mě to hodně znamenalo. Kontakt s člověkem si často hodně užívám, ale málokdy ho prostě dovedu sám od sebe začít. Častěji to je spíš tak, že bych rád, ale neudělám nic. Pak už jsem se asi trochu víc snažil a nebylo to pro mě tak složitý pokoušet se s tebou dál nějak mluvit, ale ten první impuls jsem dostal od tebe a to mi to celý usnadnilo. Hodně. Díky tobě jsem alespoň část toho večera strávil způsobem, kterej mi umožnil nepovažovat celej ten den a noc za úplnou ztrátu času. Takže ti za to děkuju. Určitě bych tě hrozně rád znovu viděl, ale není to úplně hlavní pointa téhle zprávy. Někdy se člověku něco stane, něco příjemnýho a on by to potom rád prožil znovu, ale když se to pokusí znovu zkonstruovat, celou tu situaci tak je pak zklamaný, protože něco se prostě opakovat nedá. Musí se to stát samo od sebe. Někdy to jde, ale často ne a asi je to tak dobře. Některý věci nejsou moc rozumný, ale já jsem nikdy v některých věcech nebyl tak rozumnej jak bych měl. Někdy jsem toho litoval a někdy ne. To bude asi všechno.

Poslední za co bych ti chtěl poděkovat byl tanec. Tanec je pro mě obdobný oříšek jako komunikace. Přikládám tomu asi moc velkou váhu. Neberu v potaz to, že žádost o tanec často projde prostě jen proto,že žádané straně je "hloupý" odmítnout žádost a nějak to přetrpí, to není to o co by mi šlo, kdybych požádal o tanec. Chtěl bych, aby si to oba užili, aby o to stáli a mělo to pro ně smysl. Mimo to všechno si nemyslím, že tanec je moje silná stránka. Ale s tebou mě to strašně bavilo. Mohl jsem se do toho ponořit a nepřemýšlet o tom, jak u toho vypadám. Snad to pro tebe nebyla moc deprimující zkušenost, přece jenom jak jsem řekl, nejsem o svých tanečních schopnostech moc přesvědčený. Přemýšlel jsem a myslím,že mě nikdy víc nebavilo s někým tančit, než ten večer s tebou. Děkuju
Vlastně ani nevím jestli je tohle skutečná emailová adresa, ale i tak to asi risknu. Napsal jsem docela dost dopisů, které nikdo nedostal a smysl to pro mě mělo i tak. Člověk se vypíše z toho co mu posledních několik dní leželo v hlavě a může to "uzavřít" nebo spíš jakoby odpálit míč na druhou stranu hřiště, i když to je špatná metafora. Není to hra. Někdy je to vážnější než jindy.

Jestli je to skutečná adresa a ty mi napíšeš něco zpátky, budu rád ,ačkoliv s tím úplně nepočítám. Kdyby nic víc, tak mi zůstane lidská vzpomínka.

Někdy možná ahoj
Adam

(za někdy asi mizerný pravopis se omlouvám, nemám ve zvyku po sobě určitý typ dopisů číst, snad si nebudeš myslet, že jsem negramot :) , ahoj )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama