Prosinec 2016

dopis č. 2

4. prosince 2016 v 1:20 | červený
Ahoj Věrko, píšu ti znovu. V průběhu času jsem si o tom tak trochu uvažoval a došel k tomu, že ti asi napíšu znovu. Dílem proto,že se mí líbilo co jsi mi odepsala na můj první dopis, dílem proto, že rád píšu dlouhé dopisy, dílem proto, že se mi asi líbí, jaký jsem si k tobě vytvořil vztah. Snad to není moc silné slovo. Vysvětlím. Vzpomínám si na ten příjemný dojem, jaký jsem z tebe tehdy měl. Částečně jsem tě chtěl poznat víc a částečně rozhodně ne. Tvoje velká výhoda je v tom, že tu nejsi a nebudeš, takže se tě nemusím bát. Myslím,že je to srozumitelné. Částečně to souvisí s něčím na co jsem chtěl navázat z tvojí poslední zprávy (nebo dopisu :) ). Dám si teď malou pauzu a přečtu si co jsi mi naposledy psala a zkusím na to nějak navázat.
Tak dočteno. Vezmu to popořadě a pak možná přidám něco vlastního. Někdy si připadám strašně bezradně.
Možná jsi to napsala náhodou a nebo omylem. Možná už si na to nevzpomeneš, ale v poslední zprávě jsi napsala, že ti moje zpráva udělala radost v "dnešním rozporuplném dni". Není to moje věc, ale ta formulace mě zaujala. Dny jsou různé dobré nebo špatné, nebo takové nijaké. Jaký je rozporuplný den a jaký byl ten tvůj?
Nemůžu se dostatečně omluvit za to jak hrubě jsem se zachoval, když jsi mi napsala a dala svou básničku. V takové chvíli není na místě hodnotit formu. Nadto od někoho jehož poezie nikdy za moc nestála. Kdysi dávno jsem psával. Pamatuju si na to. Bylo to ve mě a muselo to ven. Když o tom někd zpětně přemýšlím, byla to svým způsobem asi štastnější doba. Je to jasně asi tím, že jsem byl mladší a hodně věcí jsem nevěděl a neviděl. Měl jsem tehdy dívku a básně psal i pro ni. Často mě zarazí jak strašně málo jsem viděl ze složitosti jakou tehdy byl náš vztah. Dalo by se říct, že jsem byl hloupý. to jsem určitě byl, ale nebylo to jen to. Motivovala mě a já ji miloval, ale postupně jsme se vzdalovali a jednoho dne jsme byli už tak daleko, že nám nevadilo se dál nevidět. Dělo se to hrozně pomalu a najednou to bylo nevratný. O tom jsem ale psát nechtěl. Nedá se to opakovat. Nejsme teď v situaci, kdybych se mohl vystavit tlaku a mohl se pokusit ti pár verši něco smysluplného říct. Je to komplikované, vím to. Máš nějaký obsah, který chceš sdělit a k tomu formu a klec slov a není snadné upozaďovat jedno kvůli druhému. Zbožňuju básně od Františka Gellnera nebo J.H.Krchovského. Podle mého tihle dva dokonale zvládají jak formu tak obsah. Básně jdou krásně z úst, jsou zpěvné a úderné. Co jsem chtěl hlavně říct je, že se ti omlouvám za hrubost. Jestli se někdy znovu potkáme tak se vystavím tomu samému tlaku a ty budeš mít možnost oplatit mi stejnou mincí...to bude prinejměnším fér...jestli se to kdy stane...:)


Tohle je ta část, která mě zaujala a chtěl jsem se o ní trochu rozepsat. Je to pro mě, jak jsi napsala na jiném míste "rozporuplné". Nemám úplně jasno v tom co je za daných okolností dobré, co špatné a co nějak morálně nebo jinak pochybné. Vyjádřila jsi podiv nebo něco podobného, asi překvapení, nad tím, že jsem ti řekl, že mám přítelkyni. Lidé se strašně často tváří, že se nic neděje. Tak strašně často se snažíme budit dojem, že námi nic neotřese, že nás nic nezajímá tolik, abychom za to zaplatili tolik kolik si to vyžaduje, tolik kolik by stálo za to zaplatit. Asi to trochu zamotávám. Často se mi to stane, že pletu hodně věcí dohromady, ale ony spolu souvisí i když nemusí být na první pohled jasné jak. Nemám rád tajemství a hry. Co se tajemství týče, v minulosti jsem míval tajemství a často se mi to vymstilo. Pokud něco tajíš, je to samo o sobě špatně. Už jen to, že nechceš někomu něco říci nebo přiznat té dané věci dává váhu. Proč jsi mi to neřekl? Tancoval jsi s cizí dívkou? A proč jsi mi to neřekl? i kdybych to byl býval udělal, bylo by v tom tajemství a podle mě by to bylo znát ve způsobu jakým bych o tom promluvil. Že jsem si to opravdu užil? Že to možná byl nejlepší zážitek tohohle druhu co si pamatuju? To už není něco co se dá sdělit bez toho, aby to napáchalo škod, podle mého to člověku musí být nutně líto. Kdyby mi přitelkyně řekla něco podobného, bylo by mi to líto. Máme hodně citlivý nos na to, když se "něco" začne dít. Jednou mi jedna dívka řekla, "a proč mi vlastně říkáš, že máš přítelkyni? Vždyť o nic nejde." Pak sklopila hlavu a já viděl, že je zklamaná. A tak je to často. Dáváme si najevo kdo dál dočůrá a hrajeme hry. O to víno jsem si ti řekl. Chtěl jsem se trochu opít a urychlit čas, abych mohl už odjet. Pak se mě ten večer lidsky dotkl. Docela dost, mám na ten večer hezký vzpomínky. A víš co? Zapomněl jsem si tam nářadí, košili a nabíječku. :)

Čtu třetí knihu zaklínače a začal jsem hrát první hru. Je stará, ale docela zábavná. Pustil jsem si tu k psaní Harlej a Dogu. Ani nevíš jakou radost mi udělalo, že je taky znáš. Tohle konkrétní souznění nepotkávám úplně často. Jsem hodně staromilskej. pořád poslouchám starý kabáty, harlej, black sabath.......A představuju si dlouhý večery někde u piva, kde tohle hraje z jukeboxu. Někdy se cítím hrozně ztraceně. Četl jsem nedávno nějaký článek o výzkumu samoty. Lidí okolo 30ti let, kteří žijí sami i když by rádi žili s někým a bojím se. Vím, že snadno umím být sám. Taky vím,že není snadný mít mě rád, ale to možná nikoho, když ho znáš dostatečně dlouho a musíš s ním den co den operovat.

Snad se na mě nebudeš zlobit, že ti píšu znovu. Trochu jsem to odkládal, ale věděl jsem ,že ti napíšu. Není to hra. Ještě týden, aby si nemyslela, že ji tolik žeru. :) Neumím hrát a už jsem na sebe prásknul, že pro tebe asi budu mít slabost. Jedna věc, která mi asi umožňuje ti napsat je, že jsi se mi zdála moudrá. Takovým tím, ženským, klidným, absoutlním nadhledem, ale kdoví jak to je. Zdá se mi, že si často chceme myslet, že druzí mají na naše otázky lepší odpovědi než my sami nezdá se ti? Je to takové jakoby "prosím, řekněte mi, že mi dokážete pomoct." A pak se tak pousměješ a uvědomíš si, že žijou ten samej nejasnej život, stejný otázky. Teď se mi vybavil jeden vesničan ze sedmi statečných jak říká "jen mrtvý nemaj strach.".

Chtěl jsem psát o něčem jiném, ale to se tak často tak nějak nepovede. Radši to po sobě nečtu protože bych ti to možná neodeslal. Nějak se mluví když tě nikdo neslyší a nějak, když někomu píšeš a já jsem si to možná trochu popletl.....ale i tak.....je tam ten nás smysl....nebo...můj.....Kdyby nic jiného, zajímal by mě tvůj rozporuplný den.I když to není moje věc....



Ahoj

dopis

4. prosince 2016 v 0:19 | červený
Ahoj, tady Adam, viděli jsme se v pátek v Liberci. Nějakou chvíli jsem počkal jestli se ozveš a pak jsem požádal Petra o kontakt, snad se proto na něj nebudeš zlobit. Než jsi odcházela, dával jsem ti na sebe číslo a asi i email. Když jsem o tom přemýšlel zpětně napadlo mě, že jsem se měl zeptat, jestli napíšeš. Přišlo mi, že kdyby jsi řekla, že ano, tak by jsi opravdu napsala. Nevím proč, ale tak nějak se mi to zdálo. Je tu asi jistá šance, že jsem ti kontakt na sebe napsal takovým způsobem, že nebyl k přečtení, nebo jsi ho někde vytratila i to se asi může stát. Spíš to ale asi bude tak, že po ranním probuzení už ten nápad ozývat se mi vypadal úplně jinak než večer. Ať tak nebo tak, to je asi jedno. Řekl jsem si, že nějakou dobu počkám a pak se zeptám Petra a pak ti třeba i napíšu. Já neumím bejt moc trpělivej, určitě jsem chtěl čekat dýl a nebo ani nečekat a prostě to nechat jít. Upřímně vlastně nevím co si od tohohle psaní slibuju. Někdy se mi to tak děje, že mám nutkání něco udělat a nevím přesně proč, nebo co to způsobí a nebo jestli to má vůbec nějakou cenu. Pro mě to asi cenu má. Chtěl jsem se asi rozloučit a poděkovat za hezkej kousek večera, bylo to milý lidský setkání. Když jsem tam tak seděl a četl si, prožíval jsem drobnější krizi. Sledoval jsem ty lidi, jak se baví, konverzují a tak. A trochu jim záviděl. Bez ohledu na to, jak moc to všechno bylo podpořený alkoholem a často i nutností, protože to přece jenom byla pracovní sešlost, to vypadalo, že se většina z nich baví a dává ji smysl tam být a dělat to co dělají. Tenhle smysl jsem tam pro sebe úplně neviděl. Jasně, byl jsem tam v práci a dostával za to zaplaceno, ale ten pocit, že bych měl být jinde a dělat něco hodnotnějšího se mě nepouštěl. Všechno si sám pro sebe nedovedu obhájit jen tím,že za to dostávám zaplaceno. Mám z lidí trochu hrůzu, opravdu jen trochu a jde spíš o to, že mám někdy problémy někoho jen tak oslovit a nezávazně si s ním promluvit o drobnostech. Prožít si ten lidskej moment, kdy před sebou dva lidi stojí a vidí se jako lidi. Ukáží si, že mají sny a obavy. Vždycky mi to dodá trochu kuráž, to uvědomění, že všichni řešíme hodně podobný věci. Když jsem psal, že mám někdy trochu problém promluvit na člověka, tak v praxi toho večera to znamenalo, že jsem poměrně dlouhou dobu přemýšlel a plánoval jak někoho z vás oslovit a požádat o trochu vína. Nešlo v ten moment ani tak o to mít lidskej moment, ale trochu se přiopít a způsobit tak snad to, že ten večer a ten mizernej pocit odejdou o něco rychleji. V mojí hlavě tohle není jen tak. Ve hře je koho oslovit, jak ho oslovit, před kým, samotného nebo ve skupině? Asi tě napadne, že pro někoho s takovým problémem je oslovit někoho ve skupině daleko těžší než o samotě, přesně tak to je. A na konci toho všeho je vždycky strach, že mě ten oslovený pošle do háje. Dá mi najevo jak absurdní nápad byl, že jsem se ho vůbec pokusil oslovit. Vím,že se to nutně takhle neděje, ale v mojí hlavě to prostě přibližně takhle probíhá. Když jsem tě požádal o víno, tak jsi mě neposlala do háje, neudělala jsi jen to co jsem chtěl, tedy nepodala mi láhev vína a neodešla pryč. Udělala jsi toho mnohem víc. Dala jsi se se mnou do řeči a pro mě to hodně znamenalo. Kontakt s člověkem si často hodně užívám, ale málokdy ho prostě dovedu sám od sebe začít. Častěji to je spíš tak, že bych rád, ale neudělám nic. Pak už jsem se asi trochu víc snažil a nebylo to pro mě tak složitý pokoušet se s tebou dál nějak mluvit, ale ten první impuls jsem dostal od tebe a to mi to celý usnadnilo. Hodně. Díky tobě jsem alespoň část toho večera strávil způsobem, kterej mi umožnil nepovažovat celej ten den a noc za úplnou ztrátu času. Takže ti za to děkuju. Určitě bych tě hrozně rád znovu viděl, ale není to úplně hlavní pointa téhle zprávy. Někdy se člověku něco stane, něco příjemnýho a on by to potom rád prožil znovu, ale když se to pokusí znovu zkonstruovat, celou tu situaci tak je pak zklamaný, protože něco se prostě opakovat nedá. Musí se to stát samo od sebe. Někdy to jde, ale často ne a asi je to tak dobře. Některý věci nejsou moc rozumný, ale já jsem nikdy v některých věcech nebyl tak rozumnej jak bych měl. Někdy jsem toho litoval a někdy ne. To bude asi všechno.

Poslední za co bych ti chtěl poděkovat byl tanec. Tanec je pro mě obdobný oříšek jako komunikace. Přikládám tomu asi moc velkou váhu. Neberu v potaz to, že žádost o tanec často projde prostě jen proto,že žádané straně je "hloupý" odmítnout žádost a nějak to přetrpí, to není to o co by mi šlo, kdybych požádal o tanec. Chtěl bych, aby si to oba užili, aby o to stáli a mělo to pro ně smysl. Mimo to všechno si nemyslím, že tanec je moje silná stránka. Ale s tebou mě to strašně bavilo. Mohl jsem se do toho ponořit a nepřemýšlet o tom, jak u toho vypadám. Snad to pro tebe nebyla moc deprimující zkušenost, přece jenom jak jsem řekl, nejsem o svých tanečních schopnostech moc přesvědčený. Přemýšlel jsem a myslím,že mě nikdy víc nebavilo s někým tančit, než ten večer s tebou. Děkuju
Vlastně ani nevím jestli je tohle skutečná emailová adresa, ale i tak to asi risknu. Napsal jsem docela dost dopisů, které nikdo nedostal a smysl to pro mě mělo i tak. Člověk se vypíše z toho co mu posledních několik dní leželo v hlavě a může to "uzavřít" nebo spíš jakoby odpálit míč na druhou stranu hřiště, i když to je špatná metafora. Není to hra. Někdy je to vážnější než jindy.

Jestli je to skutečná adresa a ty mi napíšeš něco zpátky, budu rád ,ačkoliv s tím úplně nepočítám. Kdyby nic víc, tak mi zůstane lidská vzpomínka.

Někdy možná ahoj
Adam

(za někdy asi mizerný pravopis se omlouvám, nemám ve zvyku po sobě určitý typ dopisů číst, snad si nebudeš myslet, že jsem negramot :) , ahoj )