Říjen 2016

Neboj se být tvůj...

17. října 2016 v 8:18 | Easyrider
Když jsem jel včera ráno na prkně do práce, zapletla se mi noha a já upadl. Když jsem o tom uvažoval, jde vlastně jen o to jestli je druhá noha vepředu nebo vzadu. Pravá je nalepená na prkně a levá dělá všechnu práci. Vlastně si nepamatuju jestli se kdy stalo, aby byla vepředu. Pokud ano, je možné zkusit tu dopřenou klesající energii poslat skrz ni a nějak hrát plichtu. Ve většině případů, je možné jen vybrat si stranu na kterou upadnu a hlídat si obličej. Bylo to rychlé. Kousek jsem se kutálel po silnici, ještě v pohybu vstával a oblékal si bundu, která ze mě v páu spadla. Bok, koleno, loket, dlaně rukou, promě dlaní všechno pravá strana těla. Krátká inventura a odhad, že nic není velmi zlé a neopuchne a nebude výrazně bránit pohybu. To jsem byl už o ulici dál. Nebyl čas sedět na chodníku a důkladně se prohlížet. Všiml jsem si, že jsem si oblékl bundu obráceně a mrzelo mě, že si nemůžu dát ruce do kapes. Trochu s nadějí jsem se snažil vnímat jestli mi stéka stružka krve dolů po ruce. Loket vypadal nejzávažnějí, ale nebyl čas se tím zabývat. Jediné co jsem letmo zvážil bylo, jstli VIP klientům nebude vadit, že pracuji lehce odřený a od krve. Napadlo mě, že je středně k vzteku, že krev má tak křiklavě specifickou barvu. Uvažoval jsem, proč se říká, že krev není voda. Možná, kdyby někoho napadlo j pít, nebo s ní zalévat květiny? Přišlo mi to trochu nadbytečné, asi jako konstatovat, že auto není topení. Komplikuje to fakt, že krev je do velké míry voda a auutem je taky možné zatopit. Stejně jako kusem dřeva jde namazat chleba pomazánkou, ale jaksi to není úplně ono. Uvažoval jsem, jestli je ve vyhledávání bolesti něco filozofického a jestli bolest vyhledávám. Z hlediska vnímání bolesti mě ten pád nijak nevzrušoval, ale nedalo se říct,že bych spadl záměrně....to bych pravděpodobně padal častěji a zpsoboval si o něco větší nesnáze než je znepokojení nad pohledy klientů.

Zkusil jsem bodnout do prázdna a vyhledal na googlu heslo "jak zamaskovat krev". Pod písmeny "jak" našeptávač poradil "jak zhubnout" "jak usnout" "jak hrát pokemon go" "jak jsem poznal vaši matku". po zadání "jak zamaskovat" našeptávač poradil "jak zamaskovat cucflek" "jak zamaskovat modřiny" "jak zamaskovat odrosty". Zní to jako jak zamaskovat lásku, bolest a stárnutí. A před kým? Jak nevidět vlastní modřiny a stárnutí? Jsem na různých místech zjizvený až dost. Nikdy jsem se před sebou neskrýval i když jsem se ani nesnažil být si stále na očích. Někdy jsem na sebe trochu zapomněl a pak protože jsem se nehlídal jsem si provedl něco co bych si jinak nedovolil. V maskování je hodně příběhů.

Nemám příliš mnoho času a přitom mám všechen. Uvažuju jen částečně jak to zaonačit, abych se jednou ohlédl a neměl pocit, že to všechno bylo zbytečné. Aby to tak mohlo být, musel bych mít jen střípek podezření, že to není úplně zbytečný. pocity zadostiučinění jsou jen naše berly. Chemické odezvy. Věřím na všechno a na nic. Nevím jestli obecně má smysl pomáhat jiným lidem, víc nebo míň ztraceným než jsem já sám. Všichni jsme v hajzlu, nejspokojenější je ten, kdo o tom nepřemýšlí a snaži se urvat si kus zbytečnosti, protože si hýčká pocit vlastnictví. Vlastnictví je koncept postavený na uznání. Je poplatný době a skupině. Nic absolutního. Normální rozdělení.

Jestli něčemu věřím, tak je to to, že člověk by měl mít někoho, kdo mu nikdy neodpustí co udělal. Každý si zaslouží někoho, kdo mu připomene jeho zlo. Strašně rádi na něj zapomínáme a není to vůči nám fér. Vzdáváme se tak možnosti usilovat o něco lepšího. Dílem ve světě, kde na tom za mák nesejde a dílem ve světě, kde nic co uděláme nezmění to co jsme udělali. V Článku o Havlovi se píše, že vítěství je vždycky jen dočasné, kdežto prohra je trvalá. Nikdy nejsme verifikovaní, jen natahujeme dobu před vyvrácením a ta nikdy není neomezená.

Aniž bych zasel semeno pochybnosti napadlo mě, jaké by to bylo pozdravovat Oskara. A poslat mu beze slov ujištění, že jsem tu pro něj a že mu nikdy neodpustím, že se nechal falzifikovat. Každý si někoho takového zaslouží.

Při vší té protichůdnosti mě opravdu někdy zarazí, že se všechno nezhroutí do sebe a neskončí....je to asi jako, když spadneš na cestě po cestě do práce....není čas na slzy....show must go on...

Myslím na Petera Fondu a Dennise Hoppera, když říkají "život je kurva a tak se jen tak bezstarostně projíždíme"...