chladno

6. dubna 2017 v 18:56 | Adam
Už jsem to dělal dřív. Ležel jsem v posteli nebo procházel pokojem a představoval si co všechno by tu bylo jinak, kdyby jsi tu se mnou nebyla. Co by zítra zmizelo, kdyby jsi dnes odešla....

Neříkám to schválně a nevyžívám se když nevíš kudy kam. Často prostě nevím co se děje a nevím jak jsme se dostali tak strašně pryč. Jak to,že jsme včera usínali spolu a dneska to je takhle? A jak to vlastně je? Zavolám ti za dva dny a urovnáme to? Měl bych? Když se zase vrátíme do toho stejnýho místa? Je to takhle? Nemáme jiný východiska? Jsem takovej balvan? Dnes jsi řekla, že si myslíš,že jsi dobrej člověk. Já o tom nemám sebemenší pochybnost. Přemýšlím čí je to vina a napadá mě,že asi moje. Protože ty jsi přece dobrej člověk. Chtěl bych si to o sobě myslet taky. Vím,že dělám spoustu věcí nešikovně, pozdě, pomalu, v nevhodnou chvíli a tak dál. Ale proto ještě nejsem zlej ne? Nemyslím si, že chci někomu škodit. Nemám zlý úmysly. Chci jen mít svoje místo na slunci. V práci si udělat svoje a jít domů a dělat věci co lidi dělají. Být v klidu. Nebýt sám. Můžeme si to vyjasnit, zítra se tomu smát, ale teď v tuhle chvíli je to peklo. Asi mi nebo nám chybí nadhled.

Jaký to je být sám? Co to udělá s tím člověkem, který byl zvyklý s někým žít? Nemůžeš zůstat stejná jako to bylo dřív. Potkáme se někdy příště a toho druhého nepoznáme, protože už není. Bude nám to líto. Všechno co mohlo být se zhroutí do sebe a bude jako by nebylo. Cítím uvnitř něco co se brání změně a nedokážu říct jestli je to ten psychologický mechanismus, který se změny bojí a nebo to co k tobě chovám. Taky bych chtěl domek a zahradu a děti. Mrzí mě slyšet, že pro to,podle tebe, nic nedělám. Vím,že je to prostě neurčitě někdy a já nevím proč to není teď. Ale není. A nebo bude, ale bude z rezignace, protože se nechám položit na lopatky faktem, že nemám rozumný odpovědi na tvoje otázky. Nebude to proto,že bych chtěl, ale proto, že nedokážu vysvětlit proč nechci. Nevím jak tobě, ale mě na tom prostě něco nesedí....myslím,že takhle by to být nemělo....a jestli jsem proto bezcitná hrouda, tak moc od tebe odlišná jak jen může být.....tak je mi to líto....chtěl bych aby nám to vyšlo....a jestli o tebe přijdu, budeš mi chybět....možná se budu už navždycky proklínat, protože já si o tobě myslím,že jsi skvělá....a mrzí mě, že ti moje jednání způsobuje opak....není to zámer....nemohl bych být šťastnější, kdyby jsi se pořád jen smála, protože ty jsi pro smích stvořená....ale kvůli mě teď jenom pláčeš...takže jestli to takhle končí, tak je to asi dobře....měla by jsi se smát a jestli to nemám být já, tak doufám,že najdeš někoho jinýho, kvůli komu se budeš smát....

Přemýšlím o samotě a zdá se mi, že lidé, kteří žijou sami se museli naučit samotu nevidět....je strašná....nevidím teď moc cest jak dál....ale to je v mojí pozici asi normální..už nevím co dál psát....všechno už se řeklo...rád bych napsal něco jako..."nebo ne?"....ale nechci být sám sobě prosmích....nebo pláč....na to bude dost času později....
 

dopis č. 2

4. prosince 2016 v 1:20 | červený
Ahoj Věrko, píšu ti znovu. V průběhu času jsem si o tom tak trochu uvažoval a došel k tomu, že ti asi napíšu znovu. Dílem proto,že se mí líbilo co jsi mi odepsala na můj první dopis, dílem proto, že rád píšu dlouhé dopisy, dílem proto, že se mi asi líbí, jaký jsem si k tobě vytvořil vztah. Snad to není moc silné slovo. Vysvětlím. Vzpomínám si na ten příjemný dojem, jaký jsem z tebe tehdy měl. Částečně jsem tě chtěl poznat víc a částečně rozhodně ne. Tvoje velká výhoda je v tom, že tu nejsi a nebudeš, takže se tě nemusím bát. Myslím,že je to srozumitelné. Částečně to souvisí s něčím na co jsem chtěl navázat z tvojí poslední zprávy (nebo dopisu :) ). Dám si teď malou pauzu a přečtu si co jsi mi naposledy psala a zkusím na to nějak navázat.
Tak dočteno. Vezmu to popořadě a pak možná přidám něco vlastního. Někdy si připadám strašně bezradně.
Možná jsi to napsala náhodou a nebo omylem. Možná už si na to nevzpomeneš, ale v poslední zprávě jsi napsala, že ti moje zpráva udělala radost v "dnešním rozporuplném dni". Není to moje věc, ale ta formulace mě zaujala. Dny jsou různé dobré nebo špatné, nebo takové nijaké. Jaký je rozporuplný den a jaký byl ten tvůj?
Nemůžu se dostatečně omluvit za to jak hrubě jsem se zachoval, když jsi mi napsala a dala svou básničku. V takové chvíli není na místě hodnotit formu. Nadto od někoho jehož poezie nikdy za moc nestála. Kdysi dávno jsem psával. Pamatuju si na to. Bylo to ve mě a muselo to ven. Když o tom někd zpětně přemýšlím, byla to svým způsobem asi štastnější doba. Je to jasně asi tím, že jsem byl mladší a hodně věcí jsem nevěděl a neviděl. Měl jsem tehdy dívku a básně psal i pro ni. Často mě zarazí jak strašně málo jsem viděl ze složitosti jakou tehdy byl náš vztah. Dalo by se říct, že jsem byl hloupý. to jsem určitě byl, ale nebylo to jen to. Motivovala mě a já ji miloval, ale postupně jsme se vzdalovali a jednoho dne jsme byli už tak daleko, že nám nevadilo se dál nevidět. Dělo se to hrozně pomalu a najednou to bylo nevratný. O tom jsem ale psát nechtěl. Nedá se to opakovat. Nejsme teď v situaci, kdybych se mohl vystavit tlaku a mohl se pokusit ti pár verši něco smysluplného říct. Je to komplikované, vím to. Máš nějaký obsah, který chceš sdělit a k tomu formu a klec slov a není snadné upozaďovat jedno kvůli druhému. Zbožňuju básně od Františka Gellnera nebo J.H.Krchovského. Podle mého tihle dva dokonale zvládají jak formu tak obsah. Básně jdou krásně z úst, jsou zpěvné a úderné. Co jsem chtěl hlavně říct je, že se ti omlouvám za hrubost. Jestli se někdy znovu potkáme tak se vystavím tomu samému tlaku a ty budeš mít možnost oplatit mi stejnou mincí...to bude prinejměnším fér...jestli se to kdy stane...:)


Tohle je ta část, která mě zaujala a chtěl jsem se o ní trochu rozepsat. Je to pro mě, jak jsi napsala na jiném míste "rozporuplné". Nemám úplně jasno v tom co je za daných okolností dobré, co špatné a co nějak morálně nebo jinak pochybné. Vyjádřila jsi podiv nebo něco podobného, asi překvapení, nad tím, že jsem ti řekl, že mám přítelkyni. Lidé se strašně často tváří, že se nic neděje. Tak strašně často se snažíme budit dojem, že námi nic neotřese, že nás nic nezajímá tolik, abychom za to zaplatili tolik kolik si to vyžaduje, tolik kolik by stálo za to zaplatit. Asi to trochu zamotávám. Často se mi to stane, že pletu hodně věcí dohromady, ale ony spolu souvisí i když nemusí být na první pohled jasné jak. Nemám rád tajemství a hry. Co se tajemství týče, v minulosti jsem míval tajemství a často se mi to vymstilo. Pokud něco tajíš, je to samo o sobě špatně. Už jen to, že nechceš někomu něco říci nebo přiznat té dané věci dává váhu. Proč jsi mi to neřekl? Tancoval jsi s cizí dívkou? A proč jsi mi to neřekl? i kdybych to byl býval udělal, bylo by v tom tajemství a podle mě by to bylo znát ve způsobu jakým bych o tom promluvil. Že jsem si to opravdu užil? Že to možná byl nejlepší zážitek tohohle druhu co si pamatuju? To už není něco co se dá sdělit bez toho, aby to napáchalo škod, podle mého to člověku musí být nutně líto. Kdyby mi přitelkyně řekla něco podobného, bylo by mi to líto. Máme hodně citlivý nos na to, když se "něco" začne dít. Jednou mi jedna dívka řekla, "a proč mi vlastně říkáš, že máš přítelkyni? Vždyť o nic nejde." Pak sklopila hlavu a já viděl, že je zklamaná. A tak je to často. Dáváme si najevo kdo dál dočůrá a hrajeme hry. O to víno jsem si ti řekl. Chtěl jsem se trochu opít a urychlit čas, abych mohl už odjet. Pak se mě ten večer lidsky dotkl. Docela dost, mám na ten večer hezký vzpomínky. A víš co? Zapomněl jsem si tam nářadí, košili a nabíječku. :)

Čtu třetí knihu zaklínače a začal jsem hrát první hru. Je stará, ale docela zábavná. Pustil jsem si tu k psaní Harlej a Dogu. Ani nevíš jakou radost mi udělalo, že je taky znáš. Tohle konkrétní souznění nepotkávám úplně často. Jsem hodně staromilskej. pořád poslouchám starý kabáty, harlej, black sabath.......A představuju si dlouhý večery někde u piva, kde tohle hraje z jukeboxu. Někdy se cítím hrozně ztraceně. Četl jsem nedávno nějaký článek o výzkumu samoty. Lidí okolo 30ti let, kteří žijí sami i když by rádi žili s někým a bojím se. Vím, že snadno umím být sám. Taky vím,že není snadný mít mě rád, ale to možná nikoho, když ho znáš dostatečně dlouho a musíš s ním den co den operovat.

Snad se na mě nebudeš zlobit, že ti píšu znovu. Trochu jsem to odkládal, ale věděl jsem ,že ti napíšu. Není to hra. Ještě týden, aby si nemyslela, že ji tolik žeru. :) Neumím hrát a už jsem na sebe prásknul, že pro tebe asi budu mít slabost. Jedna věc, která mi asi umožňuje ti napsat je, že jsi se mi zdála moudrá. Takovým tím, ženským, klidným, absoutlním nadhledem, ale kdoví jak to je. Zdá se mi, že si často chceme myslet, že druzí mají na naše otázky lepší odpovědi než my sami nezdá se ti? Je to takové jakoby "prosím, řekněte mi, že mi dokážete pomoct." A pak se tak pousměješ a uvědomíš si, že žijou ten samej nejasnej život, stejný otázky. Teď se mi vybavil jeden vesničan ze sedmi statečných jak říká "jen mrtvý nemaj strach.".

Chtěl jsem psát o něčem jiném, ale to se tak často tak nějak nepovede. Radši to po sobě nečtu protože bych ti to možná neodeslal. Nějak se mluví když tě nikdo neslyší a nějak, když někomu píšeš a já jsem si to možná trochu popletl.....ale i tak.....je tam ten nás smysl....nebo...můj.....Kdyby nic jiného, zajímal by mě tvůj rozporuplný den.I když to není moje věc....



Ahoj

dopis

4. prosince 2016 v 0:19 | červený
Ahoj, tady Adam, viděli jsme se v pátek v Liberci. Nějakou chvíli jsem počkal jestli se ozveš a pak jsem požádal Petra o kontakt, snad se proto na něj nebudeš zlobit. Než jsi odcházela, dával jsem ti na sebe číslo a asi i email. Když jsem o tom přemýšlel zpětně napadlo mě, že jsem se měl zeptat, jestli napíšeš. Přišlo mi, že kdyby jsi řekla, že ano, tak by jsi opravdu napsala. Nevím proč, ale tak nějak se mi to zdálo. Je tu asi jistá šance, že jsem ti kontakt na sebe napsal takovým způsobem, že nebyl k přečtení, nebo jsi ho někde vytratila i to se asi může stát. Spíš to ale asi bude tak, že po ranním probuzení už ten nápad ozývat se mi vypadal úplně jinak než večer. Ať tak nebo tak, to je asi jedno. Řekl jsem si, že nějakou dobu počkám a pak se zeptám Petra a pak ti třeba i napíšu. Já neumím bejt moc trpělivej, určitě jsem chtěl čekat dýl a nebo ani nečekat a prostě to nechat jít. Upřímně vlastně nevím co si od tohohle psaní slibuju. Někdy se mi to tak děje, že mám nutkání něco udělat a nevím přesně proč, nebo co to způsobí a nebo jestli to má vůbec nějakou cenu. Pro mě to asi cenu má. Chtěl jsem se asi rozloučit a poděkovat za hezkej kousek večera, bylo to milý lidský setkání. Když jsem tam tak seděl a četl si, prožíval jsem drobnější krizi. Sledoval jsem ty lidi, jak se baví, konverzují a tak. A trochu jim záviděl. Bez ohledu na to, jak moc to všechno bylo podpořený alkoholem a často i nutností, protože to přece jenom byla pracovní sešlost, to vypadalo, že se většina z nich baví a dává ji smysl tam být a dělat to co dělají. Tenhle smysl jsem tam pro sebe úplně neviděl. Jasně, byl jsem tam v práci a dostával za to zaplaceno, ale ten pocit, že bych měl být jinde a dělat něco hodnotnějšího se mě nepouštěl. Všechno si sám pro sebe nedovedu obhájit jen tím,že za to dostávám zaplaceno. Mám z lidí trochu hrůzu, opravdu jen trochu a jde spíš o to, že mám někdy problémy někoho jen tak oslovit a nezávazně si s ním promluvit o drobnostech. Prožít si ten lidskej moment, kdy před sebou dva lidi stojí a vidí se jako lidi. Ukáží si, že mají sny a obavy. Vždycky mi to dodá trochu kuráž, to uvědomění, že všichni řešíme hodně podobný věci. Když jsem psal, že mám někdy trochu problém promluvit na člověka, tak v praxi toho večera to znamenalo, že jsem poměrně dlouhou dobu přemýšlel a plánoval jak někoho z vás oslovit a požádat o trochu vína. Nešlo v ten moment ani tak o to mít lidskej moment, ale trochu se přiopít a způsobit tak snad to, že ten večer a ten mizernej pocit odejdou o něco rychleji. V mojí hlavě tohle není jen tak. Ve hře je koho oslovit, jak ho oslovit, před kým, samotného nebo ve skupině? Asi tě napadne, že pro někoho s takovým problémem je oslovit někoho ve skupině daleko těžší než o samotě, přesně tak to je. A na konci toho všeho je vždycky strach, že mě ten oslovený pošle do háje. Dá mi najevo jak absurdní nápad byl, že jsem se ho vůbec pokusil oslovit. Vím,že se to nutně takhle neděje, ale v mojí hlavě to prostě přibližně takhle probíhá. Když jsem tě požádal o víno, tak jsi mě neposlala do háje, neudělala jsi jen to co jsem chtěl, tedy nepodala mi láhev vína a neodešla pryč. Udělala jsi toho mnohem víc. Dala jsi se se mnou do řeči a pro mě to hodně znamenalo. Kontakt s člověkem si často hodně užívám, ale málokdy ho prostě dovedu sám od sebe začít. Častěji to je spíš tak, že bych rád, ale neudělám nic. Pak už jsem se asi trochu víc snažil a nebylo to pro mě tak složitý pokoušet se s tebou dál nějak mluvit, ale ten první impuls jsem dostal od tebe a to mi to celý usnadnilo. Hodně. Díky tobě jsem alespoň část toho večera strávil způsobem, kterej mi umožnil nepovažovat celej ten den a noc za úplnou ztrátu času. Takže ti za to děkuju. Určitě bych tě hrozně rád znovu viděl, ale není to úplně hlavní pointa téhle zprávy. Někdy se člověku něco stane, něco příjemnýho a on by to potom rád prožil znovu, ale když se to pokusí znovu zkonstruovat, celou tu situaci tak je pak zklamaný, protože něco se prostě opakovat nedá. Musí se to stát samo od sebe. Někdy to jde, ale často ne a asi je to tak dobře. Některý věci nejsou moc rozumný, ale já jsem nikdy v některých věcech nebyl tak rozumnej jak bych měl. Někdy jsem toho litoval a někdy ne. To bude asi všechno.

Poslední za co bych ti chtěl poděkovat byl tanec. Tanec je pro mě obdobný oříšek jako komunikace. Přikládám tomu asi moc velkou váhu. Neberu v potaz to, že žádost o tanec často projde prostě jen proto,že žádané straně je "hloupý" odmítnout žádost a nějak to přetrpí, to není to o co by mi šlo, kdybych požádal o tanec. Chtěl bych, aby si to oba užili, aby o to stáli a mělo to pro ně smysl. Mimo to všechno si nemyslím, že tanec je moje silná stránka. Ale s tebou mě to strašně bavilo. Mohl jsem se do toho ponořit a nepřemýšlet o tom, jak u toho vypadám. Snad to pro tebe nebyla moc deprimující zkušenost, přece jenom jak jsem řekl, nejsem o svých tanečních schopnostech moc přesvědčený. Přemýšlel jsem a myslím,že mě nikdy víc nebavilo s někým tančit, než ten večer s tebou. Děkuju
Vlastně ani nevím jestli je tohle skutečná emailová adresa, ale i tak to asi risknu. Napsal jsem docela dost dopisů, které nikdo nedostal a smysl to pro mě mělo i tak. Člověk se vypíše z toho co mu posledních několik dní leželo v hlavě a může to "uzavřít" nebo spíš jakoby odpálit míč na druhou stranu hřiště, i když to je špatná metafora. Není to hra. Někdy je to vážnější než jindy.

Jestli je to skutečná adresa a ty mi napíšeš něco zpátky, budu rád ,ačkoliv s tím úplně nepočítám. Kdyby nic víc, tak mi zůstane lidská vzpomínka.

Někdy možná ahoj
Adam

(za někdy asi mizerný pravopis se omlouvám, nemám ve zvyku po sobě určitý typ dopisů číst, snad si nebudeš myslet, že jsem negramot :) , ahoj )
 


Neboj se být tvůj...

17. října 2016 v 8:18 | Easyrider
Když jsem jel včera ráno na prkně do práce, zapletla se mi noha a já upadl. Když jsem o tom uvažoval, jde vlastně jen o to jestli je druhá noha vepředu nebo vzadu. Pravá je nalepená na prkně a levá dělá všechnu práci. Vlastně si nepamatuju jestli se kdy stalo, aby byla vepředu. Pokud ano, je možné zkusit tu dopřenou klesající energii poslat skrz ni a nějak hrát plichtu. Ve většině případů, je možné jen vybrat si stranu na kterou upadnu a hlídat si obličej. Bylo to rychlé. Kousek jsem se kutálel po silnici, ještě v pohybu vstával a oblékal si bundu, která ze mě v páu spadla. Bok, koleno, loket, dlaně rukou, promě dlaní všechno pravá strana těla. Krátká inventura a odhad, že nic není velmi zlé a neopuchne a nebude výrazně bránit pohybu. To jsem byl už o ulici dál. Nebyl čas sedět na chodníku a důkladně se prohlížet. Všiml jsem si, že jsem si oblékl bundu obráceně a mrzelo mě, že si nemůžu dát ruce do kapes. Trochu s nadějí jsem se snažil vnímat jestli mi stéka stružka krve dolů po ruce. Loket vypadal nejzávažnějí, ale nebyl čas se tím zabývat. Jediné co jsem letmo zvážil bylo, jstli VIP klientům nebude vadit, že pracuji lehce odřený a od krve. Napadlo mě, že je středně k vzteku, že krev má tak křiklavě specifickou barvu. Uvažoval jsem, proč se říká, že krev není voda. Možná, kdyby někoho napadlo j pít, nebo s ní zalévat květiny? Přišlo mi to trochu nadbytečné, asi jako konstatovat, že auto není topení. Komplikuje to fakt, že krev je do velké míry voda a auutem je taky možné zatopit. Stejně jako kusem dřeva jde namazat chleba pomazánkou, ale jaksi to není úplně ono. Uvažoval jsem, jestli je ve vyhledávání bolesti něco filozofického a jestli bolest vyhledávám. Z hlediska vnímání bolesti mě ten pád nijak nevzrušoval, ale nedalo se říct,že bych spadl záměrně....to bych pravděpodobně padal častěji a zpsoboval si o něco větší nesnáze než je znepokojení nad pohledy klientů.

Zkusil jsem bodnout do prázdna a vyhledal na googlu heslo "jak zamaskovat krev". Pod písmeny "jak" našeptávač poradil "jak zhubnout" "jak usnout" "jak hrát pokemon go" "jak jsem poznal vaši matku". po zadání "jak zamaskovat" našeptávač poradil "jak zamaskovat cucflek" "jak zamaskovat modřiny" "jak zamaskovat odrosty". Zní to jako jak zamaskovat lásku, bolest a stárnutí. A před kým? Jak nevidět vlastní modřiny a stárnutí? Jsem na různých místech zjizvený až dost. Nikdy jsem se před sebou neskrýval i když jsem se ani nesnažil být si stále na očích. Někdy jsem na sebe trochu zapomněl a pak protože jsem se nehlídal jsem si provedl něco co bych si jinak nedovolil. V maskování je hodně příběhů.

Nemám příliš mnoho času a přitom mám všechen. Uvažuju jen částečně jak to zaonačit, abych se jednou ohlédl a neměl pocit, že to všechno bylo zbytečné. Aby to tak mohlo být, musel bych mít jen střípek podezření, že to není úplně zbytečný. pocity zadostiučinění jsou jen naše berly. Chemické odezvy. Věřím na všechno a na nic. Nevím jestli obecně má smysl pomáhat jiným lidem, víc nebo míň ztraceným než jsem já sám. Všichni jsme v hajzlu, nejspokojenější je ten, kdo o tom nepřemýšlí a snaži se urvat si kus zbytečnosti, protože si hýčká pocit vlastnictví. Vlastnictví je koncept postavený na uznání. Je poplatný době a skupině. Nic absolutního. Normální rozdělení.

Jestli něčemu věřím, tak je to to, že člověk by měl mít někoho, kdo mu nikdy neodpustí co udělal. Každý si zaslouží někoho, kdo mu připomene jeho zlo. Strašně rádi na něj zapomínáme a není to vůči nám fér. Vzdáváme se tak možnosti usilovat o něco lepšího. Dílem ve světě, kde na tom za mák nesejde a dílem ve světě, kde nic co uděláme nezmění to co jsme udělali. V Článku o Havlovi se píše, že vítěství je vždycky jen dočasné, kdežto prohra je trvalá. Nikdy nejsme verifikovaní, jen natahujeme dobu před vyvrácením a ta nikdy není neomezená.

Aniž bych zasel semeno pochybnosti napadlo mě, jaké by to bylo pozdravovat Oskara. A poslat mu beze slov ujištění, že jsem tu pro něj a že mu nikdy neodpustím, že se nechal falzifikovat. Každý si někoho takového zaslouží.

Při vší té protichůdnosti mě opravdu někdy zarazí, že se všechno nezhroutí do sebe a neskončí....je to asi jako, když spadneš na cestě po cestě do práce....není čas na slzy....show must go on...

Myslím na Petera Fondu a Dennise Hoppera, když říkají "život je kurva a tak se jen tak bezstarostně projíždíme"...

Předpoklady

24. září 2016 v 9:57 | Červený?....
Poslední dobou si často nejsem docela jistý kdo jsem a co dělám. Kdybych se nad tím zamyslel, asi bych nenašel dobu, kdy jsem tohle vlastně s jistotou věděl. Jen se možná změnila doba a víc se vyjevuje palčivost toho, že člově něco neví a možná by měl. Dřív třeba nebylo tak zjevný,že bych to vědět měl, ale poslední dobou to někdy víc bije do očí. Četl jsem co jsem napsal a některé věci asi nejsou tak divoké jak se napsalo. Přesto jsem je tam nechal, kdyby si je přečetla Kája snažil bych se říkat, že to tak není a vypadalo by to na chlup stejně jako kroucení a zatloukání zřejmýho.....ty máš ženskou v posteli? ne to není tak jak to vypadá....je to jinak.....je to jinak než jsem napsal, ale v ten moment jsem to tak cítil....nebo to tak je jen to tak teď necítím.....to je zase to babrání v tom jestli je to tak jak to cítíme nebo jestli je to úplně jinak a cítíme to jen někdy...co když je to tak, jak to cítíme když jsme spolu na vrcholu?....Já vím,že určití lidé rádi vidí věc nejčerněji jak to jen jde....vybírají si to nejhorší......taky to tak někdy mám....ale pak mi dojde, že dělám hlupáka sám před sebou a že dobře vím,že jsi to nemyslela tak jak mi můj malý člověk ve mě říká......že je to jen tak, že on chce, abych si myslel, že to tak je....a dělá to jen proto, aby si na tobě mohl vylít svůj vztek....ne můj....ale jeho.....vztek toho malého člověka ve mě....kterého nemám rád....Máme v sobě dva vlky, kteří se perou...a kter vyhraje?....tak proč to tak rádi děláme?


Výzkumy spokojenosti, které zkoumají rozdíly mezi lidmi, kterým se stala nějaká životní tragédie a těm, kterým se nestala říkají, že po nějaké době je jejich hladna obecné životní spokojenosti přibližně stejná. Znamená to,že je jedno jak to teď uděláme? Znamená to, že bez ohledu na to jak žijeme jsme všichni přibližně stejně spokojení? Je to už nějaká doba co jsem ty publikace četl. Jednalo se o rozchod, smrt v rodině, propuštění ze zaměstnání a podobně. Dává to smysl? neralativizuju to co uěláme, není to jedno.....není?....Jak to je? pokud není dodržený předpoklad nějaké elementární kompatibility tak marná snaha?....lidi se nedokáží změnit? nedoáží se na sebe naladit? porozumět si a mít se rádi natolik, aby si v podstatných aspektech vycházeli vstříc?..Pokud se setkají dvě zvířata,bez chuti ke kompromisu, tak je to jasné...otázka je, jak moc lidští jsme a jak moc si dovedeme uvědomovat,že bez omezení sebe sama nedokážeme být s druhým...Je důležité, že něco děláme a nebo proč to děláme?....Co je měřítko pro to, jestli ano a nebo ne?....jak to bude správně? kde je jistota, že budeme šťastní ať uděláme to a nebo tamto?....pokud něco neuděláme můžeme si jednou vyčítat, že jsme to neudělali a pokud to uděláme můžeme si jednou vyčítat, že jsme to udělali, protože vlastně, tím, že začneme dělat něco jiného s někým jiným se dostáváme do bodu, kdy si můžeme vyčíst, že jsme tím vlastně nedělali to co jsme dělali předtím s tím tamtím. Jsme tu před otázkou (minimálně) dvojího nedělání, minimálně proto,že v životě je daleko víc věcí, které neděláme, než děláme. Nemáme na to čas, rok to zkoušet a zjišťovat jak by to mohlo nebo nemoho být. Navíc různé "dělání" má různou dynamiku, nejdřív to jde a pak to přestane jít a nebo to nejdřív nejde a pak to jít začne, a kde je vodítko k tomu,že to ,že to teď nejde znamená,že to nepůjde nikdy a nebo naopak, že to, že to teď jde znamená, že to navěky půjde? A které přesvědčení je nebezpěčnější? Nebo je prostě nebezpečné být o něčem přesvědčený? o tom, že někoho znám a že vím co udělá a ja na to zareaguju? I když o sobě něco vím, často se překvapím, když udělám něco o bych od sebe nečekal....Tak jak to uděláme? S jistotou asi těžko.....na blind?....jo pravděpodobně....je tu jen stále ten pocit, že je něco špatně, že něco chybí....Schopenhauer....není to tak,že to co máme není k níčemu, jen stále sladší je to co nemáme.....není to tak?.....přinejmenším v rovině pocitů?.....


Téma týdne je "Kdo vlastně jsem?"

https://fbcdn-sphotos-a-a.akamaihd.net/hphotos-ak-xpa1/v/t1.0-9/1234927_10201064775114084_244749723_n.jpg?oh=6b2a59561e581458401d07e71ad30352&oe=5867F963&__gda__=1483753144_096d808ca01f79d526f57d60b18ed69c

Bylo by hezký, kdyby existovali lidé, kteří by dokázali vědět kdo jsme. Pak jsou tu ty poučky, že přítelé jsou ti, kteří znají naše temné stránky a přesto nás mají rádi. Nebo tak nějak, znají nás a přesto nás mají rádi. To je prostě jen o reciprocitě. My mlčíme o nich a na oplátku oni mlčí o nás a tak spolu umíme žít....pak se opijeme a vypustíme ven malé človíčky....kdybych někdy něco mazal, tak smažu tohle...je to patetický.....jako tolik věcí tolik zřejmý že je až škoda o tom mluvit....ale o čem bychom vlastně mluvili, kdybychom měli probírat to důležité.....to není cynismus....to je realita....nebo aspoň cynikova realita....ona jak cynikova tak romantikova realita má někdy svoje mezery...ale, která častěji?....tím se nedá říct, já mám pravdu a ty ne...ale možná by se dalo říct, že já mám pravdu častěji než ty....nebo je to o úhlu pohledu a nebo jsem se obkopil špatnými lidmi? nebo je to tím,že jsem se obklopil lidmi?


Zajizvenost a blechy....

pick?

1. září 2016 v 7:24 | červený
Některý věci umím jako každej přirozeně líp než jiný....umím dobře pálit mosty a tvářit se, že se nic neděje.....taky umím jít....některý věci se neříkaj......slovem to stvoříš....zaseješ myšlenku a ta už si jde sama za sebe.....připraví opatření, postupy, rozhodovací struktury, alokuje materiál na zalátání škod....a jdeme dál a tváříme se, že se nic neděje....není mi dobře, ale to se zlepší.....zkušenost mluví trochu jinak, říká se,že dobře už bylo....kniha mi řekla, děda říka, dřív to stálo za hovno a pak už se to jen zhoršovalo....


na stropě je hořčice v ní je buřt, já jsem červenej a umím jít.....tak já jdu....

peak

24. srpna 2016 v 1:17 | červený
Dnes píše červený....a kdo ví co to znamená?....prosím...ukažte mi někoho kromě mě kdo ví co to znamená.....já to pořád vím a je to pořád pravda...


téma dne je "první vzpomínka"....poprvé jsem tě uviděl na bráně a řekl jsem gotymu,že ty uniformy jsou na hovno, nebo jsem řekl,že jsou super?....dneska už nevím......potom už nebyl čas na detaily...

nejsme tu proto, abychom byli zdvořilý....něco se by se dělat mělo a něco by se dělat chtělo....Miluju to jaká jsi Kájo, ale to nestačí....nejsi ona....není to tím, jaká nejsi.....nebo jsi....prostě nejsi ona....a já jsem hlupák.....nevím jak z toho ven...

sem jsem vždycky psal s rizikem,že si to přečte kdo by neměl.....třeba já.....druhý den....přečíst si co jsem sám psal....pravda je taková,že tohle ve mě je a i když se tomu snažím ubránit.....chci ven...matu tě...protože jsem sám úplně mimo....bude to dobrý....verča už je dneska taky úplně jinde.....pořád je ztracená...ale je jinde a jde dál....a já teď nemám na to udávat směr....nebo něco slibovat....nemůžu.....lhal bych...

tttttttttttttttttttttt

14. února 2016 v 1:28 | červený
Mám zase jednou chuť upíjet se k smrti. Nebo ke spánku. Přidělati si pár triviálních problémů, které přebijí (nebo přebudou?) problémy palčivé. Cítit se pak dobře, že jsem vyřešil triviální....ale pak se vrátí vytřízlivění, protože pan palčivý zatím trpělivě čeká v předpokoji a odejít se mu nechce. Nerad mám pocit, že bych něco měl.....onehdy jsem na šárce našel draka....trávil jsem čas zatímco se džira venčila tím, že jsem ho vymotal z křoví, rozmotal vodící nitě, lehce opravil konstrukci a tak nějak dál, co jsem intuitivně tušil, že bych měl....draka jsem opravoval jako někdo, kdo ho nikdy předtím ani neviděl, natož abych tušil jak má fungovat....často si tak poslední dobou připadám i ve vztahu...jako někdo kdo nemá ponětí jak má fungovat a snaží se ho nějak celej zalepit, aby neprotejkal....i když drak pochopitelně neteče.....podobnost je to hezká, další nesoulad je možná jen v tom že oproti vztahu snad drak dokonce i má nějakou zašťiťující teorii jak fungovat správně.....ve vztahu nic podobného není.....a jediné co je snad na jisto je to, že čas od času je blbě prostě všechno....jenomže odejít se někam veselit a upíjet se k smrti s kýmkoliv komu na vás za mák nesejde není řešení nadobro.....protože vztah tu pořád je.....a upřímně...je osvobozující se vzájemně omluvit....ale škoda už nastala...a nastává zas a znovu.....over and over....představuju si to jako velkou káču, která mě fackuje kdykoliv se otočí..a točí se pořád...pohoda plesk, pohoda, plesk, pohoda, plesk, pohoda, plesk....je plesk cena za pohodu? A co je víc? klid nebo plesk? Z dneška máme fotky, takže je víc než jisté, že jsmě někdy byli takhle idiličtí.....ale najednou si nemůžu upamatoat kdy to bylo....kdy jsem měl tu myšlenku, že tě nejde nemilovat....co chvíli bych s tím nejradši praštil....a našel kudy ven....ven ze všeho....bohužel i z další šance...ale na druhou stranu.....dá se tušit, že bychom někdy byli opravdu ok?....nemáme to v povaze....a bohužel nejsi hádací typ....ten co se hádá rád...je to zábava.....je to obře, že taková nejsi....je to ohavná lastnost....ale v kontextu a tak dále a tak dále...by někdy bylo bezmezně krásné na sebe prostě řvát.....vždyť o nic nejde....

často na to myslím a říkám si jak těsně jsem unikl průseru.....a nebo opačně....jestli jsem těsně neunikl vyřešení dalekosáhlejšího průseru....to se nedozvím i když se můžu domnívat....byla to jedna z těch nocí na které asi budu myslet do koce života....a určitš se tě na ni dřív nebo později zeptám......rozhodně se tomu asi nevyhneme....nezbyde než doufat, že spolu budeme mluvit otevřeně...nehledě na to jak je to dneska zahraný.......můžeme si u piva říkat coby kdyby.....i když třeba každej sám....nemusela by jsi taková být.....a i kdyby jo.....tak vlastně co?...jakoby mi vadilo....být tím .....mnou....ztratil jsem jehlu...hahahaha nit.....a jehlu asi taky, protože se neumím pohnout...to je dobré....:)....pointa je taková, že to ve mně rezonuje....ale to je asi znát....upřímě, stejně si to tu nepřečteč.....takže se vlastně zase nic neděje....

A tobě Zuzko, co bych dnes pověděl....je mi líto, že si tě chci brát jao rukojmí...nebo prostě jako někoho kdo na současý konstelaci spíš ztrácí než naopak...taky si poslední dobou nejem jistej jestli na konstelaci vydělávám nebo ne...ale kdo vlastně tvrdil,, že se tady nějak napakujem no ne?....utrpění je přee taky výhra svého způsobu....vždycky když se něco sere, nebo mám těžce blbou práci, tak to prostě polykám a hlavu mi plyne, že je to potrava pro mou duši, mámli jakou....

možná budu radikální.....a bezohlednej....a blbej....to vždycky přijde....je to mžný, že to nefunguje.... ted j rozhodnutí jen přiznat si to nebo ne......a já jsem ...já....znáš dobře to moje rozhodování že?....ale možná mě to láká...udělat něco co nikdo nečeká....co škubne tím lineárním pohybem do nikam,.....někam.....

Palahniuk říká...ukažte mi jedinou věc, která je tím čím se být zdá.....

A robert mi poradil......hlavně se nenechej podělat od vlastní fantazie...jmenuje se evlastně Benjamin a všichni mu říkaj Bene.....už nevím co dál psát.......končím...

fgdfgfdgdfgf

22. prosince 2015 v 20:19 | červený
Jediný způsob, jak zahnat katastrofu do přijatelných mezí, je pokusit se něco říct.

Čím dál tím častěji neříkáme nic. Hodně se toho řeklo a někoho už nebaví to říkat znovu.

Zítra příjedou dárky, pozítří si je dáme a další den?....

Chtěl bych něco říct, něco ti vzkázat...ale je to nebezpečná formule a otvírá brány. Slovy tesáme náš svět a já vím dobře....co se může stát....



ddddddddddddddddf

17. prosince 2015 v 8:52 | červený
Strašně rád bych si s někým povídal o fyzice. Nevím o ní vůbec ni, kromě toho baličku univerzálního vědění, který mi umožňuje přežit, ale tak rád bych o ní mluvil. Nebo o něčem jiném o čem toho vím v rozmezí od málo až vůbec nic. Rád bych o tom mluvil s někým kdo to miluje a pochopil, proč to tak je. Potom bych mu vysvětlil konfidenční interval a vymyslel aplikaci statistiky tak, aby měl pocit, že by mu k něčemu mohla být užitečná. Největší problém je ja v životě jedntlivce sbírat hromadná data. Málokdo si to chce zapisovat každou hodinu a i kdyby chtěl, nutně tu musí dojít ke zkreslení dat.

Na stropě je horčice a v ní je buřt.....

Kam dál